Rok poté

18. června 2006 v 12:07 | Kájuš |  Deep in my mind
Včera nebyl moc čas, abych se rozepsala o tom, o čem bych se rozepsat asi měla... Nebo neměla? Možná to není úplně vhodný, ale mně se tím uleví a možná to donutí pár lidí zamyslet se nad životem a jeho cenou.
Tak tedy, včera, 17.6.2006, to byl přesně rok, co zemřela Anetka. Ségřina spolužačka, holčina z protějšího paneláku a někdo, koho jsem znala od poměrně raného dětství. Pokud tedy nepočítám to, že se narodila, když mi byly tři:) Ano, je to přesně 365 dní, co jela na barrandovské zelené zastávce tramvaj směrem z centra a srazila naši Anetku... Nerada bych se rozepisovala o tom, co se dělo pak, jak jsme se všichni cítili, plakali na pohřbu... To už je dávno za mnou. Včera se ale všechno začalo vracet.

Když jsem dorazila ve 12:15 včera na zelenou zastávku, Anička už tam byla. Seděla na lavičce, s kytkama a svíčkou u nohou, a jen tak přemýšlela. Pak jsme se na uvítanou jen objaly a daly se společnými silami do zapalování všech svíček. Předtím jsem koupila v květináči gerbery, tak jsem je položila na viditelný místo vedle kytiček od ostatních lidí. Pak jsme chvíli jen tiše stály, do očí se nám tlačily slzy a přemýšlely nad tím, jak je život nespravedlivej. Lidi, kteří čekali na druhé straně zastávky na svojí tramvaj do centra, na nás koukali jak na ufo, ale v tuhle smutnou chvíli jsem to nějak neměla sílu řešit. Přemýšlela jsem nad tím, jak se asi cítí Anetčina rodina, její máma a všichni ti kolem, když "jen" my z toho máme takovou depku... Naposled jsme pohladily a políbily fotku na pomníčku, chytly se za ruce a vydaly se na sraz s klukama, odreagovat se do kina.
Nechci to moc rozebírat, ale udivuje mě, že je to už rok... Tolik to uteklo...Vždycky je mi smutno z toho, jak to tam na tý zastávce řve "Pozor, tramvaj!", svítěj tam poplašný světla... a to všechno až po tom, co se to stalo... Ironie. Jednoho nevinnýho človíčka to muselo stát život... Musí to takhle bejt vždycky? Lidi, zamyslete se, jestli je to tak nutný... Tohle smutný výročí otevřelo všechny rány a já si teď říkám, jak je osud vrtkavej a jak si musíme toho našeho života vážit... Přestože je nám někdy do pláče... Hlavní je ŽÍT. Žít a doufat, že budou žít i všichni kolem nás... Bez nich by to přece nešlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pájínka Pájínka | Web | 18. června 2006 v 13:33 | Reagovat

Tak už teď bohužel můžu říct, že chápu o čem mluvíš... I když bych raděj nevěděla, nechápala. Co bych dala za to, kdybych tenhle pocit neznala...Bohužel znám...

2 Kájuš Kájuš | E-mail | 18. června 2006 v 18:22 | Reagovat

Je to hrozný... A nejhorší na tom je to, že se musí něco stát, aby se lidi fakt zamysleli... Ach jo:((

3 Kacenka...=] Kacenka...=] | E-mail | 18. června 2006 v 18:26 | Reagovat

jako todle je fkt smutny..ja sme anetku znala docela hodne malo, ale kdyz sem to slysela...:(byla sem celkem dots mimo....presne tag..proc se takovyhle veci vubec musej vzdycky stat....chjo...

4 Bana Bana | E-mail | Web | 20. června 2006 v 12:13 | Reagovat

Kájí, já vim přesně jak se cejtíš (asi víš proč) ale věz, že mě vážně pomáhá, když si uvědomim, že jak Anetka, tak Mireček, se mají teď nepředstavitelně líp než my a jednou se s nim zas setkáme. Pro ně je to chvilinka, než zas budem všichni spolu. Oni jsou tu pořád s náma, jen ne tak, abychom je mohli vidět. Koukaj na nás a my jim musíme dělat radost. Drž se!

5 Kájuš Kájuš | E-mail | 21. června 2006 v 10:04 | Reagovat

Díky, Bani =o* Jinak já už jsem fakt v pohodě, ten člověk mi nebyl zas až tak totálně uplně blízkej jako tobě Mireček... Ale loni v červnu to pro mě bylo taky dost těžký a teď to výročí... No, taky žádnej med. Ale důležitý je, že v našich srdcích žijou dál... Každopádně děkuju za povzbuzení, moc mi to pomohlo... =o*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama